Trocha z vaišnavské etikety

Tuhle jsem měl debatu s Tulasím o tom, že spousta lidí neví, jak se k cestujícím sanjásínům vůbec chovat. Rozhodl jsem se tady napsat takovou malou poznámku. Vetšina návštěvníků programů jsou sice zvyklí hodit do ošatky nejakou tu dvacku, ale tím to pro ně hasne. Jenže vězte, že kazatelům je nanejvýš vhodné předat nejakýdar také osobně!

Je třeba si uvědomit, že sanjásí nemají nic. Nevydělávají, nemají stálý příjem a jsou plně závislí na milosti Šrí Kršny. Z pohledu etikety je tedy vhodné (a pro darovatele i prospěšné) věnovat mnichovi nějaký ten obnos. Sanjásí také potřebují nějaké prostředky na údržbu jak svého těla (kartáček na zuby atd.) tak na prostředky k cestování (letenky atd.). Z tech dvacetikorunových příspěvků se zaplatí maximálně jídlo na fístu na programu, ale to je asi tak všechno. Benzín, jídlo pro Maharadže, náklady spojene s ubytováním atd. zaplatí ti, kdo ho pozvali. To je v pořádku a s tím počítáme. Jenže, kdyby Maharádžové nedostali příspěvek pro ně samotné, aby si zajistili alespoň ty nejzákladnější lidské potřeby, bylo by to nanejvýš neuctivé. Důležité je pochopit princip - přichází mnich (jak se kdysi říkalo žebravý mnich) přijel až z Indie a putuje skrze cizí země, nemá nic a bude nám vykládat Hari-kathá a o bhakti. On nám bhakti může dát. Nasloucháním od něj, službě jemu a následováním jeho instrukcí od něj získáme bhakti. Za tuto jeho vděčnost bychom se měli o něj co nejlépe postarat a zajistit, aby měl taky něco sebou na cestu, až zase půjde od nás pryč a půjde dál na své pouti.

Nechci na vás nějak srdceryvně apelovat, abyste se plácli přes kapsu a nasypali Maharádžům (kromě Sádhu Maharádže přijede ještě Višnu Maharádž, žák Bhakti Vaibhavy Purí Gosvámího Maharádže) plnou hrst eur. Jednak by mnozí kvůli tomu ani nepřišli, a jednak mi to ani nepřísluší. Nechám to na vašem uvážení. Pokud budete chtít sanjásínům přispět, nestyďte se a přispějte. Bude to mít na vás pozitivní vliv. Pokud nepřispějete, bude už sama jejich přítomnost na vás mít pozitivní vliv taky. Kdo nemůže dát vůbec nic, může nabídnout například bhogu (zeleninu, rýži atd.) a kdo nemůže dát ani to, může nabídnout svou osobní službu. Taková služba je je mnohdy cenější než věcný dar.

Proč zrovna euro? Inu, české koruny holt bohužel nejsou celoevropskou měnou a Maharadžové si své cesty po evropě prostě hradí eurem.

Není to žádná hrabivost, sanjásí jsou odříkaví a moc toho nepotřebují. Ale je to otázka slušnosti, o které my Evropani nemáme potuchy, jelikož nepocházíme z indické, vaišnavské kultury. Tulasí mi říkal příklad jednoho žáka Bhakti Vaibhavy Purí Maharádže, který každá den ráno chodí z chrámu žebrat na ulici a i když vyžebrá třebas jen 10 rupií, dá je večer svému Guru Maharádžovi. To je ten princip. Maharadž nepotřebuje zlate hodinky nebo něco takového... i za jedno euro, věnované s upřimností, se dotyčnému může dostat veliké milosti.